Spravedlnost a zranitelnost

„To není spravedlivý,“ vztekle křičí můj 14letý syn a se slzami v očích utíká po schodech nahoru. Utíká od světa schovat se do bezpečí svojí jeskyně. Zalézt pod deku a nic neslyšet, nevidět. Stejně, jako jsem to kdysi dělal já. Zůstávám s mladším synem v obýváku a tělo mi vibruje. Chtěl bych za ním běžet, ale vím, že v tuhle chvíli by to nebylo k ničemu. Je potřeba trocha času. Pro nás pro oba. Právě jsem zjistil, že jejich včerejší rvačka, při které ten starší mladšímu roztrhl triko a já mu kvůli tomu na několik dní sebral mobil, nebyla tak jednoznačná, jak vypadala. Po půl hodině „nevim“ a „nepamatuju si“ jsme se dostali k jiné rvačce staré několik měsíců, která proběhla, když byli u svého biologického táty. K počátku toho, co mělo včera pokračování. Postupně se z mlhy vynořuje příběh, v kterém každý nese svůj díl viny, a to i včetně nás dospělých. Dokonce už padly nějaké tresty, podobné těm, co jsem určil dnes já.  A v tom je ten problém. Přestože teď vidím, že můj ortel nebyl spravedlivý a že se starší syn cítí neprávem poškozený, jiné řešení není možné. Když jsem zkusil trest vymazat, tak se zas rozplakal ten mladší, protože on si před těmi měsíci svůj trest odpykal, i když byl, jak se dnes ukazuje, také ne úplně spravedlivý. A musím říct, že mu rozumím. Nejde ani tolik o to, že by chtěl uškodit bráchovi, ale o to, abychom všem měřili stejným metrem.  Tohohle smyslu pro spravedlnost jsem si všiml už mnohokrát. Takže v tuhle chvíli, ať udělám jakýkoliv rozhodnutí, tak bude nespravedlivý…

„Život není spravedlivej,“ honí se mi hlavou, když jdu nahoru za starším synem. Jenže vím, že takováhle věta mu nepomůže, kolikrát já ji slyšel, když jsem byl v pubertě. A jak jsem ji nenáviděl. Syn leží zahrabanej pod dekou a pořád pláče a já vůbec nevím, co mu říct. „Víš, já vím, že to je teď nespravedlivý,“ leze ze mě nakonec, „ale já neznám žádný spravedlivý řešení. Je mi to moc líto. Jsem z toho moc a moc smutnej, protože tě mám rád a vidím, jak ti ubližuju. Tak jsem se ti přišel omluvit, i když ten zákaz trvá, a zároveň ti taky říct, že tě mám skutečně rád.“ A pak jen sedím v tichu a po tváři mi stékají slzy. Uvědomuju si, jak moc mám oba kluky rád a jak moc je důležitý, abych jim tu lásku dával pořád najevo. A za pár minut se stane zázrak. Syn vylézá ze své kukly a nechá se ode mne obejmout.

O pár měsíců později na jednom semináři pro školy, kterého se účastním, zazní z pléna otázka, jak dětem, zvlášť teenagerům, dokázat nastavit hranice a přitom je mít rád. Moje odpověď je jednoznačná: „Být k nim co nejvíc pravdivý a upřímný a taky si dovolit ukázat svou zranitelnost.“ A ještě mě napadá, že se často zapomíná na to, že úkolem dospívajících je hranice neustále testovat, zkoušet jejich pevnost, posouvat je, překračovat je – protože díky tomu zjišťují, kdo oni sami jsou – a úkolem dospělých je ty hranice stále stanovovat, případně upravovat. A při tom si zachovat lásku. Často je totiž útok teenagerů na hranice brán, jako útok na osobu dospělého a tedy jako něco špatného, nemístného. A přitom teenager dělá jen svou „práci“. Dělejme jako dospělí také tu svou.