Pracuju jako vysokoškolský pedagog a vedoucí mužských skupin a kruhů. Rád píšu, vydal jsem knihu Srdce muže,  chodím boxovat, rád si povídám o životě a užívám si svých tří synů (nejčasteji když se spolu pereme 🙂 ).

Čím dál víc mě zajímá období dospívání v našich životech. Hledám cesty, jak mladé lidi tímhle obdobím provést, jak jim dopřát rituály a výzvy, které se z naší společnosti už vytratily a přitom jsou pro zdárný přechod do dospělosti tak potřebné. A tak používám při své práci metody, jako jsou Council, Visionquest, Cestu hrdiny a další dnes naštěstí již znovu objevované přístupy.

Posledních pár let se snažím být teenagerům průvodcem, hledat cesty, jak se dostat do dospělosti sebevědomě, sebejistě, se sebeúctou, a zároveň provádět přes tohle období i rodiče teenagerů. Doma mám totiž taky jednoho čtrnáctilétého kluka. Mám za sebou projekty Staň se sám sebou a Taťkárium, Teegrovačku.

Mně, když jsem dospíval, chyběl v mém okolí někdo, koho bych se mohl zeptat na spoustu věcí a témat, které mě zajímaly a trápily: Co budu dělat, až budu velký? Jak na to jít s holkama? Jak se nestydět? Co s těmi emocemi? Co to vůbec znamená být dospělý chlap? Mnoho, mnoho dalších otázek.  Rodiče byli krajně nevěrohodní, ale žádný dospělák, který by byl aspoň trochu normální, široko daleko nebyl.

Před deseti lety jsem po svém prvním meditativním setkání se smrtí hodně změnil svůj život. Zjistil jsem, že nepotřebuju pivo ani jointa, abych se dotkl něčeho vyššího. Postupně jsem pochopil, že smysl života, který stále hledám, není ve věcech ani činnostech kolem mě. Že smyslem života jsem Já sám. Začal jsem vnímat své srdce, o kterém jsem do té doby ani nevěděl, kde je. A začal jsem se vypořádávat se svým největším strachem. Strachem ze své maskulinity, ze svého mužství. Začalo se narovnávat pokřivené vnímání sebe sama jako muže, pokřivené vnímání toho, kdo je vůbec muž. Začal jsem se osamostatňovat, hledat svou vizi a naplňovat ji. Začal jsem se učit – a ten proces stále pokračuje – jak žít život naplněně, jak se nezhroutit v těžkých chvílích a nezbláznit se radostí, když se zrovna daří. Jak žít prostě, jednoduše a obyčejně a při tom se mít stále rád.